Významné osobnosti s vazbou na obec Mydlovary
Významné osobnosti
JAROSLAV HAŠEK
Narodil se 30. dubna 1883 v Praze, zemřel v pouhých 39 letech
dne 3. ledna 1923 v Lipnici nad Sázavou.
Český spisovatel, publicista a novinář.
Život
Po nedokončených studiích na gymnáziu se vyučil drogistou, a nakonec maturoval na obchodní akademii.
Stal se zaměstnancem banky Slavia. V této době se seznámil s českými anarchisty.
Začal vést bohémský a tulácký život (prošel pěšky mj. Slovensko, Halič, Uhry).
V této době se začal živit pouze literaturou a novinařinou a také začal mít problémy s alkoholem, které se postupem času zvětšovaly. Seznámil se s Jarmilou Mayerovou, se kterou se později oženil.
V roce 1907 byl krátce vězněn za svoji anarchistickou činnost.
Roku 1908 redigoval Ženský obzor, od 1910 Svět zvířat, od 1911 přispíval do Českého slova, dále pak do Čechoslovanu, Pochodně, Humoristických listů.
V roce 1911 založil Stranu mírného pokroku v mezích zákona, politickou mystifikaci karikující volební poměry, a vystupoval jako její kandidát. V tomto období byl spolu s F. Langrem, E. A. Longenem, E. E. Kischem a dalšími spoluautor řady kabaretních vystoupení, kde byl i hlavním účinkujícím.
V roce 1915 dobrovolně narukoval v Českých Budějovicích k 91. pluku a s ním odešel na haličskou frontu. O úmyslu narukovat téměř nikomu neřekl, proto byl nějakou dobu hledaný. V září 1915 se nechal zajmout a roku 1916 vstoupil do československých legií, publikoval v časopise Čechoslovan.
Přes Jugoslávii se dostal do Ruska, kde roku 1918 v Moskvě vstoupil do české sociálně demokratické strany (bolševiků). V roce 1918 vstoupil do Rudé armády, byl ředitelem armádní tiskárny v Ufě, náčelníkem oddělení pro práci s cizinci aj. Co vedlo Haška k opuštění myšlenky anarchismu a přijetí socialistických myšlenek, nikde neobjasnil. Na základě jeho díla lze říci, že k anarchii měl rozhodně blíže.
V Rusku se znovu oženil (po návratu do Čech nebyl souzen za mnohoženství jen díky tomu, že v Rusku nebyl zrovna pořádek a neuznávaly se vzájemně různé smlouvy).
V prosinci 1920 se vrátil do Prahy, kde se vrátil ke svému bohémskému způsobu života. Mnoho historek z této doby sepsal Haškův přítel Zdeněk Matěj Kuděj.
Znechucen politickým vývojem odešel do Lipnice nad Sázavou, kde později zemřel.
V české a slovenské veřejnosti je Jaroslav Hašek zafixovaný jako bohém. Možná dokonce jako prototyp bohéma začátku dvacátého století. Ve skutečnosti jde z velké části o legendu a možná dokonce o vlastní Haškovu sebestylizaci. Jako autor byl Hašek velmi produktivní, což přece jen vyžaduje přiměřenou vnitřní disciplínu. Z jeho děl je také cítit, že měl rozsáhlé (možná trochu nesystematické) humanitní vzdělání.
Nejzajímavější je sledovat Haškovo působení v Rusku v letech 1916–1920. Zde nikdy nebyl a dodnes není vnímán jako bohém a pouhý humoristický spisovatel. Naopak, jako velmi zodpovědný bolševický armádní funkcionář a vážený intelektuál. V letech 1916–1918 v Kyjevě pracoval v legionářských časopisech, později přeběhl k bolševikům. Roku 1918 se vyznamenal jako odvážný velitel oddílu československých rudoarmějců při obraně Samary. Po pádu Samary se několik měsíců skrýval na území kontrolovaném bílými vojsky.
Na konci roku 1918 působil jako velitel oddílu Čuvašů v Rudé armádě a jako zástupce vojenského velitele bugulmského okresu. Podle všeho se choval dosti brutálně a nařídil značný počet poprav. Jako komisař sloužil v politickém oddělení Tuchačevského 5. armády Východního frontu a potom na Sibiři, kde vydával několik časopisů. Jedním z nich byl také první časopis v burjatštině „Jur“ (úsvit).
Roku 1920 byl v Irkutsku, kde působil jako člen městského sovětu, zraněn při vražedném útoku. V témže roce pravděpodobně podnikl v sovětských službách záhadnou misi do Mongolska.
Je možné, že ve specifických revolučních ruských podmínkách dostal Hašek možnost uplatnit ty stránky svého charakteru, které se nemohly projevit ve stabilizovaných a v podstatě maloměstských českých poměrech. Důležité také určitě bylo, že Hašek dostal jako stranický úkol zákaz pití alkoholu.
Do Československa byl v podstatě vyslán s cílem organizovat komunistické hnutí, což také podporuje tezi, že v sovětském Rusku musel být vnímán jako zodpovědný člověk a schopný organizátor.
Dílo
Zpočátku psal především cestopisné povídky, črty a humoresky (mnohé byly zfilmovány), které publikoval časopisecky. Většinu ze svých děl napsal v pražských hospodách.
Základem jeho próz byly jeho skutečné zážitky, což vnáší do znalostí o jeho životě zmatek, protože není vždy jasné, co je pravda a co je pouze básnická nadsázka. Hašek nenáviděl přetvářku, sentimentalitu, usedlost, ironicky reagoval na sociální verše. Dalším typickým znakem jeho tvorby je odpor k mravním a literárním konvencím. Většina jeho děl je roztroušena po různých časopisech a novinách, jen malá část z nich byla soustředěna.
Jeho zdaleka nejslavnější text je čtyřdílný humoristický román Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války (1921–1923), přeložený do 58 jazyků, několikrát zfilmovaný i zdramatizovaný. Jde o Haškovo nejvýznamnější dílo mnoha lidmi spojované s kongeniálními ilustracemi Josefa Lady. Toto dílo nestihl dokončit, 4. díl za něj dokončil Karel Vaněk, který se však vzdálil původní myšlence díla. Začal vycházet na pokračování r. 1925, ale bylo velmi kritizováno (Viktor Dyk, Jaroslav Durych, F. X. Šalda aj.).
Příznivců měl román zpočátku málo (jako první ho za velké dílo označil zřejmě Ivan Olbracht v kulturní rubrice Rudého Práva, pozitivní postoj k němu zaujali i bratři Čapkové). Diskuse o hodnotě díla se vedly i později. Proti Švejkovi se postavil např. Václav Černý, přihlásila se však k němu celá plejáda českých literárních teoretiků, umělců, či intelektuálů.
Ocenění života
V Rusku má Hašek dodnes velmi mnoho příznivců, kteří mají dokonce vlastní organizaci. Ve městě Bugulma má Hašek vlastní muzeum, v Sankt-Petěrburgu a Moskvě jsou po něm pojmenovány ulice. Ta moskevská leží dokonce poblíž Velvyslanectví České republiky a Českého domu.
Při příležitosti Haškova 100. výroční narození byla v roce 1983 vydána stříbrná československá 100korunová pamětní mince (autor Štefan Novotný).
V roce 2005 byl Jaroslavu Haškovi na pražském Žižkově odhalen jezdecký pomník od Karla Nepraše a Karolíny Neprašové.
V červenci 2008 byl v Lipnici nad Sázavou (v blízkosti Haškova oblíbeného hostince U České koruny, kde napsal podstatnou část Osudů dobrého vojáka Švejka) odhalen druhý pomník Jaroslava Haška, dílo akademického sochaře Josefa Malejovského z roku 1982, jehož umístění v Praze bylo dříve odmítnuto.
Po Jaroslavu Haškovi je pojmenován vlak kategorie Eurocity jezdící mezi Prahou, Brnem, Bratislavou, Budapeští a zpět. Má číslo 272/273.
Nejen v České republice, ale i v zahraničí je Jaroslav Hašek vnímán jako geniální romanopisec, který dal světu jeden z nejpůsobivějších satirických popisů dění na bojištích 1. světové války.
Hodnota jeho díla je stavena na roveň s dílem Franze Kafky, jakkoliv se od něho liší žánrem a pohledem na život. Dokonce je připomínáno, že se oba slavní rodáci z Prahy narodili ve stejném roce a zemřeli shodně na tuberkulózu.
Zdroj: Wikipedia.org
Jaroslav Hašek, potomek jihočeských sedláků a baštýřů
Příjmení Hašek vznikalo nejspíše z rodného - křestního jména latinského původu Castulus [čistý] česky Haštal. Zkráceně Haš (Haš-ek). Podobně vzikla příbuzná jména Háša, Hašák, Haška, Haškovec apod. Musíme si uvědomit, že do 1.11.1780 se používalo nedědičné příjmení. Až k tomuto datu uzákonil Josef II. povinnost a pravidla užívaní dědičného příjmení. Rod Hašků z Mydlovar je zřejmě značně starý. Jak je patrné ze schématu, které je převzato z knihy, dějiny rodu lze asi dohledat i kolem roku 1598. Bohužel kniha neuvádí, z jakých pramenů autor čerpal. V „Rejstříku berní ruly“ je v I. Díle berní ruly Prácheňska z roku 1654 na listu 265 uveden Ondřej Hašek jako sedlák v Mydlovarech. Rok narození nelze zjistit, protože matriční záznamy se dochovaly pouze z období od roku 1650 včetně. Lze jen říci, že to bylo někdy po bitvě na Bílé Hoře, v období třicetileté války, tedy asi kolem roku 1627. Jediný záznam o úmrtí v matrikách f.ú. Zahájí s příjmením Hašek je Ondřej Hašek †16. května 1657.
František Hašek (6. října 1796 Mydlovary – 12. srpna 1865 Mydlovary) byl český a rakouský rolník a politik, během revolučního roku 1848 poslanec Říšského sněmu, děd spisovatele Jaroslava Haška.
Jeho první manželkou byla Kateřina Koupalová z mydlovarské sedlácké rodiny, s níž měl šest dětí. Při sedmém porodu, kdy přivedla na svět mrtvé dítě, roku 1836 zemřela. Téhož roku se pak podruhé oženil s Annou Kolářovou z Olešníka.
Během revolučního roku 1848 se zapojil do politiky. Účastnil se bojů na barikádách v Praze. Ve volbách roku 1848 byl zvolen na ústavodárný Říšský sněm. Zastupoval volební obvod České Budějovice-venkov. Profesně se uvádí jako rolník. Na sněmu patřil do bloku pravice, do kterého spadal celý český politický tábor, Národní strana (staročeši).
Literární historik Radko Pytlík ho označuje za hloubavého sedláka a písmáka z Mydlovar.
Josef Hašek (1843–1896) otec Jaroslava Haška byl učitel matematiky a náboženský fanatik, předčasně zesnul na intoxikaci alkoholem. Zaháněl jím bolesti způsobené rakovinou. Chudoba pak donutila jeho matku Kateřinu se třemi dětmi stěhovat se více než patnáctkrát.
Jaroslav Hašek, syn Josefa Haška a Kateřiny rozené Jarešové, si Jarmilu Mayerovou vzal za manželku v kostele svaté Ludmily na Královských Vinohradech, dne 23. 5. 1910, spolu pak měli jediného syna Richarda *1912 - †1980. Jaroslav Hašek umírá v Lipnici †3. 1. 1923. Jarmila se stala rovněž spisovatelkou a zemřela †20. 9. 1931 v Praze.
Zdroj: www.svejkmuseum.cz
JOSEF PETR ONDOK
Josef Petr Ondok (*1926 - +2003) byl kněz, teolog a filosof.
A pak také dvanáct let mukl, tedy vězeň v komunistických lágrech. A ještě stavební dělník, botanik a učitel a také mimořádný člověk.
Zrovna probíral s žáky jednu z básní Jana Nerudy, když se ve dveřích základní školy ve Zlatých Horách objevili estébáci. Josef tehdy ve vesnici u česko-polských hranic vykonával jako studen češtiny a filosofie povinnou školní službu a takovou návštěvu opravdu nečekal. Nasadili mu pouta na ruce a odvedli ho do Brna na oddělení státní bezpečnosti. Měsíce ho ve vazbě vyslýchali, bili, ponižovali. Pak ho propustili.
Tehdy pětadvacetiletý mladík se rozhodl emigrovat. Domluvený doprovod ho zavedl na hranice Rakouska. Jenže tam se Josef nějak zamotal a omylem se vrátil zpět. Tahle chyba se mu stala osudnou – skončil v rukou pohraniční stráže. Bylo jasné, že vězení se už nevyhne. Ve vykonstruovaném procesu „Bárta a spol.“ byl na svátek Všech svatých (datum vybrali prokurátoři zcela záměrně) odsouzen roku 1952 k sedmnácti letům vězení za údajnou velezradu. Ve skutečnosti se komunistům nelíbilo to, že byl Josef o dva roky dříve vysvěcen na kněze, a že pracoval ve vzdělávacích a pastoračních katolických kroužcích.
Tak začalo Josefu Petru Ondokovi těžké životní období. Prošel věznicemi Mírov, Jáchymov, Leopoldov a Valdice. O životě za mřížemi napsal po sametové revoluci působivou knihu Muklovský Vatikán. Slovy autora šlo o pokus „evokovat“ atmosféru života v kriminále ve zcela konkrétní podobě. Jen pro upřesnění – „mukl“ byl vězeň a byla to zkratka pro „muž určený k likvidaci“.
Ačkoliv o propuštění žádali jeho rodiče prezidenta republiky téměř každý rok, návratu syna se dočkali až po dvanácti letech. Údajně pomohla žádost Jednotného zemědělského družstva Mydlovary. To si stěžovalo, že má nedostatek zaměstnanců a že Josef, rodák obce, by se jim do party hodil. Je nutno říci, že v té době pracoval v JZD Josefův strýc.
A tak si sedmatřicetiletý Josef u valdické brány třikrát odplivl, aby se do vězení už nikdy nevrátil a odjel do Mydlovar. Začal pracovat ve stavební skupině jako přidavač. Práce se mu nelíbila, chtěl jinam. Shodou okolností tehdy potkal v Brně biologa a filosofa Josefa Svobodu, který mu našel místo v Botanickém ústavu Akademie věd. Nejprve v Brně a pak v Třeboni. Zajímavé je, že se za Josefa Petra Ondoka zaručil velký komunista, tehdejší ředitel Botanického ústavu v Průhonicích, Slavomil Hejný. V té době to byl přece jenom odvážný čin – dát šanci bývalému politickému vězni a navíc knězi. Ale povedlo se a Josef nastoupil jako technik.
Jak uvádí tehdejší Josefův kolega Jan Květ, ekologie mokřadů jistě nebyla původním primárním zájmem filosofa a teologa. „Ale jakmile přišel do nového prostředí, chopil se nabídnuté příležitosti a jeho znalost matematiky a matematického modelování ho brzy učinila cenným členem třeboňského pracoviště pro dalších více než pětadvacet let“.
Mimo to se věnoval i duchovní činnosti. V roce 1969 se stal výpomocným duchovním v kostele Panny Marie Růžencové v Českých Budějovicích. Připravoval a zároveň pořádal bohoslužby, oblíbené byly jeho biblické hodiny, a to zvláště mladými studenty. Později se zaměřil na bytové semináře. V 70. letech se situace ve státě přiostřila a Josef přišel o souhlas vykonávat duchovní činnost. Jako kněz mohl působit znovu až po roce 1989.
Když se v roce 1991 zakládala teologická fakulta v Českých Budějovicích, dostal Ondok nabídku, zda by zde nechtěl učit filosofii. Souhlasil, i když prý naznačil, že není dostatečně připravený. Už ve věznicích se svým přátelům zmiňoval, jak bolestivé pro něj je, že nemůže číst a bádat ve filosofické literatuře a tento handicap cítil téměř celý život. Vrhnul se tedy do studia filosofických textů tak, aby studentům mohl přednášet dějiny filosofie, etiku i speciální metafyziku. Na katedře filosofie a religionistiky působil až do své smrti v roce 2003.
